Přednášková noc
Přednášková noc

Konferenční noc 2019

Gymnázium Botičská, Praha 2


Kariéra mocného a všemocného Jakuba Finwala Faktoriála Dvořáka, lorda organizátora a císaře 27 moří, tj. mé nesmírně stoudné maličkosti, jakožto předsedy Prvočíselné rady, se chýlí ke konci. Rozhodl jsem se proto učinit další krok ve výběru kandidátů na post mého nástupce a uchovatele duchovní podstaty Faktoriálství (amen buď pomilován), a to výslech dalšího kandidáta: Karla Jaromíra Havlíčka Sedláčka mladšího, zběhlého a zkušeného organizátora.


Následující příběh se opravdu stal.

Vypráví Jakub Dvořák 


I.


Čekám na ulici před domem. Obloha je ještě zatažená po právě ustalém dešti, na chodnících se lesknou kaluže. Ovzduší je nasáklé vlhkostí. Je teplo.
Míjí mě lidé v kabátech, s poskládanými deštníky v ruce. Míjí mě maminka s kočárkem a probodne mě káravým pohledem. Poté se mi obloukem vyhne, a spěchá co nejrychleji pryč. I ostatní lidé mě obcházejí s až přehnaným odporem.
S úlekem mě něco napadá. Naštěstí se mé obavy nepotvrzují: kontroluji svůj župan, ale mám ho stále pevně uvázaný a cudně zahalující. Upíjím tedy ze sklenky červeného vína, kterou třímám ve své levici, a potahuji z doutníku značky Pedro. Poté se opět zahledím do dáli a vyhlížím.
Mezi mraky vykoukne zapadající slunce a oslní mě. Proti červeným paprskům spatřím tajemnou mužskou siluetu. Silueta s typicky širokými rameny se sebejistou chůzi přibližuje. Je to on? Je to Karel?
Zmatený bezdomovec prochází kolem mě a brblá něco o třetím příchodu Krista. Mé očekávání už přitom bylo tak napjaté!
Ze zahloubání mě vytrhává Karlův hlas.
„Kubo, nepůjdeme už dovnitř? Začíná tu být zima.“
„Jak dlouho už čekáš před domem?“ tážu se ho.
„Asi tak půl hodiny, neměl jsem to srdce tě rušit, jak tady tak hezky postáváš. Vypadal jsi velmi spokojeně…“
„Ne Karle, to si nemysli, že bys mě rušil,“ odpovídám mu. „Ty nikdy!“
Společně s Karlem vcházíme dovnitř.


II.


Karel sedí pohodlně usazen na mé posteli. Nabízím mu, že jestli je unaven, klidně si může lehnout, avšak on odmítá. Na sobě má nedbale elegantní mikinu. Nevím, co má pod ní.
Já usedám na svůj trůn. Po mém dosedu v plastovém opěradle trochu zapraští, ale to je v pořádku.
Karel vypadá, že se hezky uvelebil. Vypadá… spokojeně.
Výborně, můžeme začít s rozhovorem.
Mírně se opřu a sahám po svém papíru s poznámkami, který mám ve vnitřní kapse mého županu. Maminka mi sice říkala, že župany vnitřní kapsy nemají a že nosím svůj župánek naruby, ale to se mýlí. Můj župan je jedinečný.
Nejsou na něm vidět skvrny od růžového vína. Protože je růžový.
Mám rád svůj teplý župan.
Chvíli nemůžu poznámky najít. Karel něco říká. Stále s jednou rukou pátrající uvnitř županu se na něj podívám. Naše pohledy se střetnou. Ztrácím se v jeho modrých očích.
Udržuji upřený pohled do jeho očí a z hloubi županu vytahuji přeložený papír. Rozkládám papír. Konečně se přiměji a odtrhnu pohled od Karlových očí a zahledím se do svých poznámek.
Hledím do svých poznámek a zkoumám je. Nemohu poznámky dešifrovat. Nedávají mi žádný smysl. Připisuji to nervozitě.
Po chvíli papír s poznámkami otáčím, protože jsem jej držel vzhůru nohama. Poté posbírám odvahu a začnu s první otázkou. Snažím se nedívat do Karlových očí, protože bych se v nich mohl opět začít topit a bojím se, že tentokrát bych se už nedovedl dostat zpět. Nejsem tak dobrý plavec.
Opravdu, ve škole jsem za plavání dostal čtyřku. Nikdy jsem se nenaučil plavat prsa. Nemám rád prsa.
Nadechnu se a spustím.
„Deset deka libové šunky od kosti.“
Karel se na mě zahledí. Ne, nesmím se mu podívat do očí. Uhýbám pohledem a cítím, že se červenám.
„Cože?“ ptá se Karel svým zvučným, hlubokým hlasem.
Uvědomuji si, že jsem omylem otočil svůj seznam otázek špatnou stranou a přečetl jsem první řádek nákupního seznamu, který jsem si napsal na zadní stranu seznamu otázek.
Červenám se ještě více.


III.


Za okny se slunce už téměř celé schovalo za okolní domy. Jen několik posledních teplých paprsků proniklo ke mně do pokoje. Od zrcadel se paprsky mihotavě odrážejí po celém pokoji a na Karlově tváři vytvářejí magickou hru světel.
„Nač všechna ta zrcadla?“ ptá se Karel.
„Abych se měl na koho dívat,“ odpovídám. „Ale teď je nepotřebuji,“ dodávám, „protože teď se mám na koho dívat.“
Světlo kreslí na Karlově tváři roztodivné obrazce.
Mám rád světlo.
„A co tamten plakát?“ ptá se Karel, ukazujíc na plakát na stěně, zobrazující slavnou scénu z třetího dílu páté série, kdy jsou Twilight Sparkle a Rainbow Dash poprvé konfrontovány se zlotřilým Tirekem.
„Ten je po sestře,“ odpovídám.
„Ty ale nemáš sestru.“
„Já vím.“
Karel se tváří zmateně. Neodolám a na chvíli se mu zadívám do očí. Zrcadlí se v nich mnohé odrazy západu slunce.
„A proč tu ten plakát máš?“ má Karel další otázku.
„Potřeboval jsem zakrýt díru ve zdi.“
„To musela být ale velká díra…“
„Ano,“ zasněně odpovídám. „Velká díra…“


IIII.


„Kubíku, už ses naučil do školy? Zítra píšete ten test na římská čísla!“
„Ano maminko,“ odpovídám, a beru si od maminky teplé kakao se šlehačkou a karamelem.
Svírám v ruce své teplé kakao.
„Tak jak ti jde psaní toho článku?“ ptá se maminka.
„Ano,“ odpovídám. „Článek… Článek pokračuje skvěle, matko. Děkuji za optání. Nyní smíš opustit tuto místnost.“
Matka odchází a zavírá za sebou dveře.
V místnosti zavládne tma.
„Nerozsvítíš?“ promlouvá na mě z šera temná Karlova silueta.
„Ne,“ odpovídám. „Nemám ve svém pokoji žárovku. Rozbila se, když jsem zpíval. Ale můžu zapálit svíčku.“
Vytahuji dlouhou zaoblenou svíci, kterou jsem vzal v kostele. Měli je tam na prodej. Za patnáct korun jedna. Vezměte si a hoďte do kasičky. Vzal jsem si jednu, a dal jim dvacet korun. Jsem zbožný a solidární. A kasička neumí vracet peníze.
To jsem předtím nevěděl.
Jak tu svíci ale zapálím, když na ni nevidím? Potřebuji posvítit. Nahmatám šuplík, otevírám ho a vytahuji z něj malou kovovou krabičku. Otevírám ji. Je v ní modře zářící váleček, co jsem sebral v ÚJV, když se nikdo nedíval.
V jedné ruce držím svíci.
V druhé slabě zářící váleček.
Došly mi ruce.
„Potřebuji pomoct zapálit tu svíčku,“ říkám Karlovi.
„Nechceš něco podržet?“ ptá se Karel.
„Ne, to je dobrý,“ odpovídám. „Jen mi prosím sáhni do vnitřní kapsy županu a vytáhni z ní sirky.“
Nevidím Karlovi do tváře. Karel se pomalu natahuje. Poté zaváhá.
„Opravdu nechceš nic podržet?“
„Ne, najdi sirky, a honem,“ říkám mu. Možná jsem na něj příliš hrubý. Ale svítící váleček už mě začíná pálit do ruky.
Karel tedy sahá do mého županu. Chvíli se snaží něco nahmatat. Hmatá ve vnitřních kapsách mého županu. Zevnitř. Vytahuje ven krabičku.
„To je špatná krabička,“ říkám mu. „Tu budeme potřebovat až později.“
Karel tedy krabičku vrací a hledá dál.
Nedaří se mu to. Nemůže krabičku sirek nalézt. Stále a stále šmátrá rukama v mém županu.
„Ale, já si vzpomínám!“ náhle mě napadne. „Já vlastně mám sirky v šuplíku.“
Odkládám svítící váleček na stůl, otevírám šuplík, vytahuji z něj sirky a zapaluji svíci.
Náhlé světlo mě oslní. Jak si můj zrak přivykne, vidím Karlův vyděšený obličej.
Je mi ho líto.
Neboj se, Karle, říkám si. Mě se nemusíš bát.
Mě nikdy.


V.


„Není tu nějak horko?“ ptá se Karel a sundává si mikinu.
Odhaluje tak zpocené, těsně padnoucí bílé tričko. Krátké rukávy odhalují jeho svalnaté ruce. Na jemné pleti se v mihotavém světle svíčky zrcadlí kapky potu.
„To je normální,“ říkám a koutkem oka kontroluji, zda se sáček s mraženým hráškem stále nachází na termostatu, kam jsem ho předtím umístil.
Opět se chci vrátit pohledem ke Karlovi, když tu něco upoutá mou pozornost.
Po plakátu s Edwardem Cullenem přejede odlesk, jako by mi něco říkal. Tento plakát byl Karlem přehlédnut. Protože je nalepený na stropě. Nad mou postelí. Hned vedle velké fotky Karla ze soutěže Miss mokré kalhoty.
Edward mě upřeně pozoruje. Jako by mi něco říkal. Co by mi mohl Edward Cullen říkat?
Určitě mi říká: „Jdi za svým srdcem, Faktoriále.“
Já na to: „Mé srdce je v mé hrudi, Edwarde, jak ho mám následovat?“
Edward jako by se na mě z plakátu smál. „Jsi si jistý, Faktoriále, že tvé srdce je stále ve tvé hrudi?“
Edward má pravdu. Celý svět se točí. A už mě bolí za krkem, od toho hledění na strop.
„Jak můžeš v takovém horku spát?“ má Karel další otázku.
„Kdo říká, že budeme spát?“ odpovídám mu a zasměji se. Karel můj smích neopětuje.
Už na mě to horko taky začalo doléhat. Na čele mi stoupají kapičky potu.


VI.


Do místnosti vchází Fanda, zdraví, lehá si na zem a zalézá pod mou postel.
Karel vypadá zmateně.
„Proč Fanda zalezl pod tvou postel?“ ptá se Karel.
Zní tak roztomile, když je zmatený…
„Já tu bydlím!“ odpovídá z pod postele Fanda.
„Ano,“ dodávám. „Platí mi nájem. Nechceš tady taky bydlet?“ ptám se Karla. „Pod postelí už je plno, ale nahoře na posteli je místa stále dost…“
Karel je stále zmatený.
Do místnosti vchází Kvant. Zdraví, věší svou fedoru na věšák vedle mé a zalézá do skříně.
„Kvant bydlí ve skříni?“ ptá se Karel.
„Ale ne,“ zasměji se. „Ve skříni je přece vchod do Narnie.“


VII.


„Proč tvé ponožky hoří?“ ptá se Karel a ukazuje na moji misku s ponožkami, ze které stoupají rudé plameny.
„Hoří touhou,“ odpovídám.


VIII.


Odbíjí půlnoc.
„O půlnoci se dějí divné věci,“ říkám Karlovi. „Bojíš se?“
Karel neodpovídá.
„Se mnou se nemusíš bát,“ uklidňuji ho. „Se mnou ne.“ Dozněl poslední úder zvonu. Do dveří vchází temná postava. Odhazuje kabát a z mahagonového kufříku vytahuje ThinkPad černý jako noc. Otevírá ho. Na displeji se objevuje bootovací obrazovka Windows 8.1. 64-bitové verze.
„Co tu děláš, Tome?“ ptám se ho.
„Je předposlední sudé úterý v měsíci,“ říká Tom. „Dělám tu byznys.“
„Co potřebuješ na byznys?“ ptám se Toma.
„Potřebuji vizitku,“ říká Tom a sbírá ze země list olše. „Toto postačí.“
Tom vezme list olše a otiskne na něj svůj palec. Poté mi ho dá na stůl.
„Zavolej mi,“ říká Tom a podepisuje kontrakt mlčenlivosti sám se sebou. Poté ho orazítkuje a vloží do skartovačky. Nabere si plnou hrst bílé papírové drtě a vyhazuje ji do vzduchu.
„Veselé Vánoce!“ volá Tom.
Karel je zmatený.
„To je můj manažer,“ vysvětluji Karlovi. „Dělá za mě byznys.“
„Jaký byznys?“ ptá se Karel. „Proč potřebuješ byznys?“
„Co je to za hloupou otázku?“ oponuje Tom. „Každý potřebuje byznys,“ říká a kreslí u toho červeným markerem na zrcadlo vývojový diagram účetního oddělení.
„Potřebujeme více zelených akcií,“ říká Tom. „Jak je ale dostaneme?“
„Vytiskneme je na zelený papír,“ říkám mu.
„Zelený papír dnes nikde neseženeš, kalendářní měsíc je v úplňku!“
„Tak vytiskni polovinu na modrý papír a polovinu na žlutý,“ říkám mu.
„Geniální!“ říká Tom a zapaluje závěs. Poté odchází.
Karel je zmatený.
„Neboj se,“ říkám Karlovi. „Tom naši firmu udrží v modrých číslech. Věřím mu, protože jsem ho sám našel v lese. Předchozí majitel se ho chtěl zbavit, a tak ho uvázal ke stromu.“
Karel vzlyká.
„Já vím,“ říkám. „Lidé jsou krutí.“


VIIII.


Je ráno.
Slunce vychází mezi domy a světlo odražené od zrcadel pluje jak vlny elektromagnetického přílivu všude po pokoji.
„Jak ses vyspal?“ ptám se Karla.
„Já se nevyspal,“ odpovídá Karel. „Dnes ne.“
„Karle,“ nadhazuji, „věříš v Boha?“
„Ne,“ odpovídá Karel. „Ale věřím v tebe.“


VV.


„Kubíku, doufám, že jsi na ten test z římských čísel připravený!“ říká mi u snídaně maminka.
„Ano maminko,“ odpovídám a upíjím ze svého kakaa. Maminka udělala kakao jenom mě.
Karel si napustil sklenici vody. Tom žvýká ubrus.
„Já bych málem zapomněla, tady máš prášek,“ říká maminka a dává mi oválnou tabletku.
Polykám tabletku.
Karel je pryč.


VVI.


Jsem ve svém pokoji. Jsem sám. Musím se převléct, vzít si aktovku a jít do školy.
Nemůžu najít žádné ponožky.
Závěs je ohořelý.
Z pod postele vylézá Fanda. „Už je tvoje máma pryč?“
„Ano,“ odpovídám. „Můžeš vylézt.“
Máma neví, že tady je. Kdyby ho tu chytila, byl by průšvih.
Fanda si obléká kabát a bere si svou fedoru. „Díky, že mě tu necháváš přespat. Brzo si snad něco najdu.“ Poté se ještě na okamžik otočí a ptá se: „Vzal sis včera vlastně svoje prášky?“
„Ne,“ odpovídám. „Maminka na ně zapomněla.“
„Měl bys je brát. Zdá se mi, že se to horší.“
„Neboj,“ ujišťuji ho. „Budu.“
Fanda odchází.
Ze skříně vykukuje Kvant.
„Hele, přemýšlel jsi někdy o tom, jak to, že máš jedno okno, a přitom z něj vidíš západ i východ slunce?“
„Ne,“ odpovídám, „protože mám lepší věci na práci,“ a zapaluji závěs.

–Jan ‚Popcorn‘ Pokorný

2018 | Made by Jirka Setnička | Icons by Icons8 licenced CC BY-ND 3.0